Březen 2010

Minigalerie

13. března 2010 v 9:24 | aine |  Moje minigalerie
Zde můžete v brzké době očekávat něco z mojí vlastní tvorby.

Smysl života?

13. března 2010 v 9:19 | aine |  "Myšlenky"
Dnes jsem vážně zauvažovala nad smyslem našeho bytí. Pravděpodobně to bylo i tím, že jsem hned
dnešní den nezapočala právě ideálně a i to se projevilo na mém smýšlení. Lehce melancholická nálada mě dovedla ke znepokojujícím zjištěním. Tak tedy..co je to vlastně smysl? Smysl je něco, co k něčemu vede, něco, co "sedí", něco, čím vnímáme (hmat, zrak, čich...). Pak je tu jeden zvláštní jev, který se nazývá smyslem života. Co to vlastně je? Má-li něco smysl, obvykle se to stane naší prioritou. Většina lidí řadí mezi takovéto "smysly svého života", rodinu, lásku, zdraví, přátelé, peníze...Beze smyslu by to jen těžko mohli priority být, že?

Smyslem je prý něco, co nás vede, něco, co náš žene kupředu (láska). Samozřejmě, že smysl může být i samotným cílem, nikoli jen prostředkem (peníze). Tady mě ale zaráží jedna věc. Pokud je pro někoho například smyslem života mít dost peněz, stávají se peníze hned vzápětí tím, co nazýváme překážkou. Ztrácejí tedy smysl? Smysl sice zůstává, ale po čase zjišťujeme, že po nabytí značné sumy a ukojení naší potřeby disponovat majetkem, stávají se peníze pouhým stereotypem, který nám v ostatních snech brání. Smysl se stal šablonou našeho života, která nás omezuje v rozletu. Smysl je stereotypem. Smyslem je stereotyp?

Když se zamyslím nad tím, jak vlastně trávím svůj všední den, nezbývá mi než souhlasit s tím, že je nutné prožívaný čas rozbít, narušit a zharmonizovat jej. Všeho moc škodí, život potřebuje být v rovnováze. A co víc. Možná bude lepší žádné smysly v životě nehledat.

Strom

9. března 2010 v 21:07 | aine

Jak jinak...strom.

A zase další den v...noci

9. března 2010 v 18:48 | aine |  A zase další den v...
Sedím u okna a pozoruji noční město. Snad jen kvůli tomuto pohledu bych vesnici za město
vyměnila. Tomu se nic nevyrovná. Já jako "holka z vesnice" mám na města svůj názor, ale když se koukám na všechna ta světla zahalená do obrysů budov, na všechny ty pouliční lampy, byť k těm plynovým už mají daleko, ale nostalgické jsou stejně, nemohu odtrhnout oči. Jako třešnička na dortu zjeví se občas i matně zářící hvězda, která se pokouší prorazit do světa pod sebou, ale ve svém osamění nemůže být úspěšná. Protivník je příliš silný, ale ostatní hvězdy se krčí za chuchvalcem z mlh. Měsíc se na své obchůzce ztratil nebo trpělivě vyčkává na příhodnou chvíli, kdo ví?
K očním vjemům ale samozřejmě patří i ty zvukové. A ty za tímto melancholickým nádechem nezaostávají. Někomu by se to jistě mohlo zdát zvláštní. Snad by mohl tuto směs zvuků a not označit za hluk, ale to by se mýlil. Nahlížet na to jako na rušivý element by nebylo moudré a pranic zábavné. Je to hudba. Hudba, která je výtvorem nás všech, tak ji tak i berte. Určitě se vám bude dnes lépe usínat.


Proč je vše za tmy tolik tlumené a krásné, netuším. Snad vše připomíná spánek, noční klid. Snad nám v genech nechali předci touhu po noci, jako upomínku na dřívější časy. Noc je romantická, krásná, něžná, melancholická, patetická, studená i děsivá. Jako stvořená pro malou procházku.

Tak tedy nashledanou.

A zase další den v...posteli

9. března 2010 v 9:21 | aine |  A zase další den v...
Dnešní den začal stejně jako všechny ostatní. Probudila jsem se a kupodivu jsem ležela v posteli. Jaké příjemné vstávání, když do oken svítilo slunce! Po všech ranních ceremoniích jsem usedla k počítači a můj pohled upoutala stále prázdná rubrika A zase další den v...Přišlo to samo, rázem jsem si uvědomila, že perfektním tématem pro první článek bude postel. Nejen, že v ní započíná den, ale započíná v ní také noc, tedy noc ve společnosti snu. Nevím, jaký je Váš názor na snění, ale já na něj odjakživa kladu velký důraz. Člověk se opravdu leccos dozví o tom, co vlastně jeho podvědomí ukrývá, o čem v hloubi duše sní, co sám před sebou tají...vskutku zajímavá záležitost. Možná je to jen moje utkvělá představa, ale přijde mi, že se mnou moje vědomí a nevědomí hraje podivnou hru. Nebo spíš, abych to lépe formulovala, hrají hru mezi sebou a mě při tom neberou v potaz. Kdysi jsem myslela, že tyto dvě lidské "součásti" spolu souvisejí a neliší se, ale čas mě vyvedl z omylu. Pravda je, že člověka a jeho bytí, tvoří právě tento rozpor mezi jeho vědomím a nevědomím. Snad na tuto skutečnost přišel již někdo dávno přede mnou, to by mě ani moc nepřekvapilo, důležitý je ale podle mě poznatek, že jsem tohoto zjištění dosáhla já sama. Alespoň pro mě.

Nikomu se asi nechtějí číst sáhodlouhé články, tak tedy ten svůj raději ukončím už teď. I když není zcela uzavřený. Konec je na Vás. Zbývá totiž zjistit, jestli to máte taky tak.

Jak je to s Vaším bytím?

Dobrý den všem!

9. března 2010 v 8:57 | aine |  Poezie
Zdravím Vás.

Jako začínající autor poezie i blogu chci Vás návštěvníky poprosit o několik poznámek k mé tvorbě. Nezáleží na rozsahu, zajímá mě ohlas toho, co tvořím. Budu ráda i za komentáře typu: líbí x nelíbí, Vaší fantazii, ale meze nekladu a v žádném případě se nebudu zlobit ani za negativní hodnocení.

Tak čtěte a pokud se Vám bude chtít zanechte po sobě stopu v podobě svého názoru.

Těším se na první příspěvky.

Úvod

7. března 2010 v 10:08 | aine |  A zase další den v...

A zase další den v...

Co to asi znamená? Stejná otázka napadá i mě. Já sama jsem zvědavá, co se z toho nakonec vyklube, ale doufám, že to bude kvalitní počtení, které někoho snad pobaví a neurazí. Nechte si chutnat.

První příspěvek očekávejte v brzké době.
Hned v počátcích ale bude dobré upozornit na to, že příběhy budou smyšlené, opepřené lehkou dávkou denní zkušenosti a životních mouder:-)

II

6. března 2010 v 20:14 | aine |  Poezie
Když řeknu slepá chodba,
představíš si konec
nebo stěny, které nevidí?
A co hluché místo?
Odmlka mezi slovy
nebo místo, které neslyší?
Má tedy smysl ptát se zas,
zda chceš žít,
nebo jen další čas?

I

6. března 2010 v 19:30 | aine |  Poezie
Smáli se,
když jsi řval bolestí.
Řechtali se,
když ječel jsi strachy.
Umlkli,
když zaslechli tvých smích,
snad byli to rozpaky?

Z rukou smyli špínu
ve tvých slzách
a bylo jim to málo,
však koupali se celý
dřív než by se zdálo.

poprava

6. března 2010 v 19:24 | aine |  Poezie
poprava
vražte mi klín optimismu do hlavy
já nemám námitek
snad jen trochu mám obavy
abych nepřišla o zbytek
svých snů

mečem usekněte smutku nohy
snad neuteče ale ztratí sílu
snad nezmizí ale on má vlohy
na srdci udělat nám kýlu
pryč s ním

a nakonec otráveným šípem
ten jed co tepe mi v žilách
vyžeňte prudkým vstřelem
ať jsem zase jako v dobách
kdy byla jsem dítětem